Největší omyl Joachima Barranda

Když legendární paleontolog Joachim Barrande zkoumal v okolí Prahy zkameněliny, nemohl si nevšimnout, že na některých místech nachází společně živočichy, kteří žili v různých geologických obdobích navzájem oddělených miliony a desítkami milionů let. Vysvětlil si to tak, že žili spolu - mladší a pokročilejší formy života nejdřív vytvořily ve "starém" prostředí malé ostrůvky, z nichž se později rozšířily po celé planetě. Nazval tato společenstva kolonie.

Přestože Barrandeho vědecká autorita byla velká, už tehdy se proti teorii kolonií mezi paleontology zdvihla bouře nesouhlasu. Barrande na to zareagoval svým typickým humorem: společenstvům, která považoval za kolonie, dával jména svých největších odpůrců. Tak se v jeho pracích objevují názvy jako "kolonie Haidinger" nebo "kolonie Krejčí". Wilhelm Karl von Haidinger (1795-1871) byl významný rakouský geolog, mineralog a paleontolog. Barrandův největší odpůrce ve věci kolonií Jan Krejčí (1825-1887) byl zase řádným profesorem české univerzity a autorem první české učebnice geologie.

Ale ani nesouhlas autorit Barranda od jeho kolonií neodvrátil. Považoval je za svůj největší objev a dál se intenzivně věnoval jejich zkoumání. Teorii o nich shrnul do pěti knih s výmluvným názvem Defense des Colonies (Obrana kolonií), které vyšly v letech 1861 až 1881, a svůj životní omyl tak učinil nesmrtelným.

Kolumbus pravěkých moří

Joachim Barrande se narodil roku 1799 v jižní Francii do staré šlechtické rodiny. S hodnocením nejlepšího žáka vystudoval strojírenství a přírodní vědy na pařížské École Polytechnique, nějaký čas pracoval jako projektant, později přijal místo vychovatele v rodině krále Karla X. Po revoluci v roce 1830 odešel společně se svými zaměstnavateli do exilu a nakonec s nimi skončil v Čechách. Roku 1833 královskou rodinu opustil a stal se inženýrem projektu lánské koněspřežné dráhy.

Dle legendy právě tehdy našel "svého" prvního trilobita, což jej mělo uchvátit natolik, že zkamenělinám věnoval celý zbytek života. Jenže Barrande jako technik a přírodovědec se s trilobity musel setkat na stránkách odborných publikací už ve své staré vlasti - přinejmenším proto, že za studií navštěvoval přednášky velkých přírodovědců a zakladatelů paleontologie Georga Cuviera a Jeana B. Lamarcka. Jeho zájem o geologii a paleontologii se tedy rozhodně nezrodil až v Čechách.

Barrande také nebyl prvním, kdo se o zdejší pravěkou faunu zajímal. Sbírání zkamenělin tehdy nebylo jen vědeckou prací, ale i oblíbeným koníčkem lidí z vyšších kruhů a čeští trilobiti byli známi po celé Evropě.

Odlišovalo jej však nasazení, s jakým se paleontologii věnoval. Barrande se stal Kolumbem odplouvajícím do světa minulosti, aby detailně prozkoumal ztracený život prvohorního moře, které zaniklo před stovkami milionů let. Aby mohl tento dávný svět objevit, desítky let procházel krajinou v okolí Prahy, zaznamenával průběh geologických vrstev i zkameněliny, které se v nich nacházely. Dal celé jmění lidem, kteří pro něj fosilie sbírali - a další nemalé prostředky věnoval na kresby nálezů a tisk svých knih. Jeho čtyřpokojový byt na Malostranském náměstí se proměnil ve sluj plnou zkamenělin, kde zbylo jen trochu místa na pracovní stůl.

Výsledkem toho všeho bylo mnohosvazkové dílo Systeme silurien du centre de la Boheme (Silurský systém středních Čech). Za svého života stihl vydat 22 svazků, v nichž bylo popsáno více než 3500 prvohorních tvorů. Dílo mělo bezmála 6000 stran a přes tisíc litografických tabulí - jde o nejrozsáhlejší vědeckou práci všech dob, kterou vytvořil jeden člověk. Po jeho smrti bylo z pozůstalosti vydáno ještě dalších sedm svazků a z Barrandových prací citoval i Charles Darwin.

Za pravdu - a za dědictví

Barrandovo přijetí v českém prostředí zdaleka nebylo tak idylické, jak se často líčí. Maloměstská společnost zmítaná nacionalistickými vášněmi se náhle ocitla tváří v tvář aristokratovi, který provozoval vědu s poctivostí v těchto končinách nevídanou. Byl to zřejmě takový šok, že se proti cizákovi nakrátko dokázali spojit i Češi s Němci. Když Barrande zveřejnil úmysl publikovat rozsáhlé dílo o zdejších fosiliích, lokální patrioté pověřili amatérského sběratele Ignáce Hawleho a botanika Augusta Cordu, aby ještě předtím urychleně vydali dílo se stejným zaměřením. Tak roku 1847 spatřila světlo světa kniha Prodrom einer Monographie der böhmischen Trilobiten (Úvod do monografie o českých trilobitech). První díl Barrandova Silurského systému sice opravdu předběhl o pět let, byl však snůškou omylů a unáhlených hypotéz.

Podle některých zdrojů našel Barrande svou první kolonii poblíž pražské Letné, podle jiných nad Chuchlí. V každém případě šlo o zkameněliny mladších a pokročilejších tvorů mezi staršími - a Barrande v nich viděl průkopníky razící cestu příchodu nové éry života. Už tehdy ale mnoho geologů poznalo, že věc se má jinak: v důsledku pohybů zemské kůry se starší vrstvy hornin nasunuly na mladší.

Nejdůraznějším odpůrcem kolonií byl český geolog Jan Krejčí: "Dokázal jsem, že vložení mladších vrstev do starších pochází od převratu vrstevní soustavy silurské a přešinutí jedněch vrstev přes druhé," napsal. "Vskutku nejsou kolonie nic jiného nežli kusy vrstev mladších, které byly do hlubších vrstev vklíněny."

Barrande ale na koloniích trval a věnoval jejich dokazování nemálo energie, času i prostředků. Ani Krejčí nemínil ustoupit, roku 1869 však své názory náhle odvolal. Dnes se má za to, že šlo o taktický manévr: v české společnosti zavládla obava, že Barrande své sbírky, práci i prostředky odkáže do zahraničí. Barrande zemřel roku 1883 - a celé své dílo daroval českému Národnímu muzeu.

Cesta do čítanek

Barrandovou hospodyní byla v Praze matka Jana Nerudy - a nechybí názory, že byla staromládeneckému Francouzi i něčím víc. Spekuluje se proto, že by Barrande mohl být básníkovým otcem. V každém případě se o Nerudovu výchovu živě zajímal a pokoušel se mu zájem o literaturu rozmluvit: "Víte, básně psát, to není nic pro váš národ. Třeba vám budou kamarádi připíjet, ale chcete-li svému národu opravdu prospět, zanechte veršů a věnujte se vědě." Nelze však ani vyloučit, že Barrande Nerudu od vědy mimoděk už dávno předtím odradil. Spisovatel později vzpomínal, jak chtěl vlídnému, ale nepřístupnému Francouzi udělat radost a přinesl mu ukázat vlastní sbírku zkamenělin. Barrande ji bez jediného slova pochvaly prostě zabavil - a malý chlapec odešel s pláčem.

Příběh o tom, jak se Barrande v Praze setkal se "svým" prvním pravěkým členovcem, barvitě vylíčil Nerudův literární souputník Jakub Arbes v povídce Trilobit.

Repro archiv: Joachim Barrande tvrdil, že živočichové z nejrůznějších geologických období mohli žít spolu - mladší formy života nejprve vytvořily ve "starém" prostředí malé ostrůvky (kolonie), z nichž se později rozšířily po celé planetě. Jan Krejčí byl nejdůraznějším odpůrcem Barrandeho teorie o koloniích. Francouzský badatel na oplátku počastoval jeden ze svých nálezů "kolonie Krejčí".